CZFree.Net - Svatej - Ukrajinský deníček

Autor: Lukáš Jáchim

Překročení hranic – úplatek celnicím, vekslák a spratek, překvapivé Mukačevo, noční cesta přes Karpaty, nocleh u dálnice.

Hraniční přechod mezi Slovenskem a Ukrajinou, Vyšné Nemecké – Užhorod. Všechno bylo zatím bez problémů, akorát že všem celníkům všechno děsně dlouho trvá, provádějí docela zevrubnou prohlídku vozu (to zatím netuším, že na výjezdu bude ještě zevrubnější), typ v uniformě prohmatává polštáře sedadel, jestli náhodou nepašujeme zbraně a narkotika. Nic zaplaťpámbu nenašel. Též několikrát kontroloval číslo karosérie. Zato pasové úřednice po té, co zkontrolovaly a zanesly do databáze údaje pracně opsané z našich pasů, zjistily, že nás nemůžou pustit a na tvrzení trvaly asi půl hodiny. Pak z nich vypadlo že za deset dolarů na osobu nás pustí. Děvočky k zulíbání.

Následovala kontrola celní, která trvala o něco déle. Mezi několika pasově odbavenými auty se pohybovalo několik mužů v uniformách, přičemž nebylo jasné, je-li na místě nějaká fronta nebo pořadník, nebo podle jakého klíče probíhá obsluha čekajících. Jeden z celníků se nám po čase milostivě uráčil věnovat, dokonce mi několikrát trpělivě vysvětloval, jak mám vyplňovat celní deklaraci: “Vyvezu mašínu z Ukrajíny, kagdá?” a klepal přitom na příslušnou kolonku ve formuláři. Několikrát potom ještě provedli ověření čísla motoru a prohledali auto zevnitř. P. nechal na sedadle ležet šrajtofli, a celník ji před prohledáváním položil na střechu. Peněženka na střeše auta ohromně pobavila chlapa co otvíral závoru při výjezdu z prostoru hraničního přechodu.

Po prvních několika metrech na ukrajinském území jsme zastavili, protože hustý zážitek z celní kontroly vyžadoval rozdejchání. Přišel asi desetiletej spratek a začal konverzovat, pak se připojil ještě zlatoústý vekslák. Ten nás začal strašit a popisovat různé metody, jakými mafie přepadává poměrů neznalé cizince. Jeho vcelku solidních směnárenských služeb jsme využili (5 hřiven za dolar??), akorát při odjezdu se přitočil spratek a začal somrovat drobný. Nakonec z nás vytáh dvacet hřiven, a chtěl dokonce třicet. “Dajte šče, bo Boh ljubit tri...” Ještě teď si rvu vlasy, když si uvědomím jaký prachy dostal.

První zastávka na Ukrajině bylo Mukačevo. To město všechny šokovalo, protože rozhodně nesplňovalo představy o okresním (jestli vůbec, vlastně) městě v třetí nejchudší evropské zemi (po Moldávii a Albánii). V mahazínu s produktama se dá platit mastercardem, centrum vypadá civilizovaně a upraveně, a krabka ciharet značky Astra stojí padesát kopějek. Za zmínku stojí i zakoupení lahve moldavského vína Kahor – vino di mesa pastoral. V Mukačevu panstvo okusilo první Oboloň a vydali jsme se hledat ještě za světla nocleh, abychom se v zemi rozkoukali a nemuseli cestovat skrz tu divočinu v noci. Místo k noclehu jsme vybírali tak dlouho, až jsme skončili v půl čtvrtý ráno asi dvěstě kilometrů za hranicema někde mezi Lvovem a Rivnem na sjezdu z dálnice. Pekelně to tam smrdělo močůvkou.

Probuzení houkačkou, cesta na Rivne, v Rivne: hledání centra, cisterna s kvasem, směna peněz (ošizenej S.), nákup jablek u silnice, Žitomir (neexistence jídelny, otevřenej kanál), Kyjev – průjezd centrem, nocleh za Brovarama + kombajny a policejní patrola.

Někdy v šest ráno mě probudil klakson, S. měl u hlavy nárazník troubícího Žíga, jehož řidič chtěl projet na sousední bramborový lán a nemohl kvůli našemu provizornímu tábořišti. Pak stáhnul okýnko a něco pobaveně hlaholil.

Vydali jsme se dál na cestu a kochali se krásou četných svazových sovětských socialistických umělěckých děl, dodávajících krajině svérázného ducha. K nejlepším patřil stylizovaný surrealistický asi dvacetimetrový kůň s jezdcem na hřbetu, nebo stíhačka Mig-15 mířící k nebesům a nabodnutá na desetimetrovém sloupu. Zemědělci na okolních polnostech obdělávali úhor a pásli hospodářská zvířata.

První zastavení v městě Rivne. Jestli to město vůbec má něco jako centrum, tedy místo, kde se blízko sebe nachází alespoň banka a jídelna, pak je toto velmi dobře skryto. Nakonec jsme odstavili mašínu u jednoho z četných tržišť a já jsem se vydal splnit si cíl, se kterým jsem se na UA vůbec vydal, a to napít se chlebného kvasu čepovaného z cisterny.

Kvas je, jak praví ruská konverzační příručka, “osvěžující kvasný nápoj vyráběný z chleba a droždí”. Za petatřicet kopějek může mít člověk čtvrt litru tekutiny, ale borci to pijou po litrech. U cisterny zastavil autobus, řidič vyskočil, naklopil do sebe během dvou sekund tuplák a zase pokračoval v jízdě. S. zjevně důvěřoval místní domácí výrobě potravin a na tržišti investoval do PET lahve naplněné domácím mlékem, je to frajer. Já rači zůstanu u kvasu.

Též byla objevena pobočka Western Union – hrošovyje perevody a obmin valjuty, kde S. v neznámém kursu směnil 100 amerických dolarů za hrst ukrajinských bankovek a bez pokladního dokladu. No dějou se i horší věci. Jako napřiklad nakoupit u bab trhovkyň u silnice několik desítek kilogramů nahnilých jablek v ceně 2 hřivny za kyblík. Baby v S. vyčenichaly bonitního a snadno ovlivnitelného klienta, takže se na něj všechny vrhly s neodolatelnou nabídkou ukůsnych jablok a místo jsme opouštěli se značnou částí zemědělské produkce kraje.

Žígo strašně málo chlastá. Asi z radosti nad tím, že se po patnácti letech vrátil zpět do téměř země původu, nebo místní čerpací stanice vedou mimořádně kvalitní palivo. Nebo to bude spíš tím, že na místních highwayích se dá jet dlouhé hodiny empiricky zjištěnou maximální rychlostí 85 km/h bez nutnosti brzdit nebo zatáčet. Rekord je asi 550 kilometrů na nádrž (39l), 7,1 litrů na sto. Na Ladu 2107 naloženou až po střechu je to víc než dobrý. Místní silnice jsou taky zajímavé. Sjízdné, ale stavěné podivným způsobem – na udusanou zemi se položí vrstvička štěrku, to se zaleje asfaltem a to se zasype drobným štěrkem, který při jízdě vyšší rychlostí odlétává do podběhů, a když je horko, tak to lítá i s rozteklým asfaltem. No alespoň se jelo klidně a zbytečně se nepálil drahej benzín za hřivnu pětadevadesát.

Další úžasné město je Žitomir. Žitomir je díra. Je tam lautr hovno – turista má to štěstí shlédnout několik desítek panelových domů, tržiště a pohostinství, na cestě ke kterému jsem zajel předním kolem do nezakrytýho kanálu. Posádka se z radosti nad možnými komplikacemi cesty v důsledku poškození vozu ožrala v prapodivném restaurantu a po dobu cesty do Kyjeva pomalu střízlivěla za zpěvu lidových písní a státní hymny.

Dorazili jsme do Kyjeva večer a s otevřenou hubou. Dálnice z Žitomiru vede přímo na bulvár Chreščatyk, který vypadá možná líp než Times Square. Já osobně jsem bohužel neměl moc příležitostí objevovat krásy města, protože jsem se musel řešit příšerné dopravní situace...takže jsme se asi dvě hodiny vymotávali z obce s cílem najít nějaké místo na přenocování. Podařilo se nám utábořit se na poli, kde probíhala celonoční sklizeň, každé dvě hodiny se u nás otáčel kombajn a v noci dokonce přijela policejní hlídka, která mi posvítila baterkou do ksichtu a pak ohleduplně otáčela auto asi sto metrů od našeho ležení.

Kyjev – průjezd městem a nalezení hotelu na Kikvidze 39, sighseeing – Chreščatyk, Majdan, seznámení s Ivanem, vítěznej oblouk nebo co to bylo, chlastání s Ivanem a Mírou.

P. se jde vysrat do vojtěšky, S. dopíjí svoje plnotučné z rovenského tržiště a ujídá ze své zásoby krmných jablek. Vyrážíme zpět do Kyjeva, zjišťujeme, že dopravní situace je vpravdě hrozná a že u benzínových pump vedou kromě benzínu ještě tak jeden druh oleje, kterej je nám ale úplně na hovno, protože sháníme mapu města. Bezcílně bloudíme po širokých a dlouhých bulvárech se jmény jako Družby Narodiv, Lesy Ukrajiny nebo Naberežna šose, až se nakonec ocitneme na ulici Kikvidze, kde je na jednom z domů nápis Гостиница УТУ. Čertví co to znamená, ale jdeme se tam ubytovat. Hotelem je míněno nejvyšší patro v kancelářské budově, kde sídlí redakce nějakých divných novin a kam se leze po nouzovém schodišti. Je tam ale toaleta, studená sprcha a děžurná Anna Pavlivna, která vůči nám oplývá láskou takřka mateřskou. I přesto že jí v následujících dnech budeme lézt do cimry ve tři ráno vožralí jak klokani.

Vydáváme se do města. K. furt shání fajnovej klubík nebo skvělej koncík a nenechá si vymluvit, že ekonomická situace v zemi a odlišné kulturní zvyklosti způsobují, že místní obyvatelé tráví čas jinak než sezením u piva v hospodě. Za šedesát kopějek na osobu využíváme služeb maršrutnoho taksi. To má nad předním oknem vyvěšenou ceduli “Про зупiнку говорити завчасно та голосно”, což mi z nějakého důvodu přišlo komické. Každopádně jsme si zavčasno a halasno objednali zastávku na metru Družby Narodiv, kde po zakoupení žetonu za padesátník lze projít turnikety známé ze seriálu Jen počkej zající a cestovat podzemní drahou. Ta vypadá téměř jako pražské metro, odlišuje se pouze tím, že vozy jsou zelené barvy a starší konstrukce. Společného mají ale obě dráhy mnohem víc – třeba příšerně hluboko umístěné stanice a i schéma třech tras do hvězdice s dvojicí přestupů v centru města.

Pozastavím se u hromadné dopravy. Kromě u nás dobře známých autobusů, trolejbusů, tramvají a metra (trolejbusy a tramvaje většinou české výroby) existují jako doplněk systému snad v celém bývalém SSSR maršrutky, to jest mikrobusy, které jezdí většinou po trasách pravidelných autobusových linek, zastavují ale i mimo zastávky a pasažéra odvezou za o málo vyšší cenu rychleji na kýžené místo. Nejrychlejší, ale nejdražší je potom postavit se na obrubník a zdvihnout ruku. Během několika sekund zastaví občan ve vlastním vozu a lze se s ním dohodnout na ceně a cíli cesty.

No každopádně jsme se dostali na Majdan Nezaležnosti, kde P. chytila nákupní horečka a začal utrácet prachy za nelegální kopie softwaru a hudebních CD, já jsem se zase nechal unést širokou nabídkou Русских бардов. Zjišťujeme, že se zde vyrábí v licenci Dobrá Voda, která vypadá úplně stejně jako česká, akorát s nápisama v azbuce. Seznámili jsme se s dvojicí domorodců, kteří nám slíbili, že nám ukáží noční život jejich velkoměsta.

Nejprve jsme s pivem v ruce cestovali trolejbusem číslo šestnáct do nějakýho příšernýho klubu, kde se platilo vstupné v dolarech, což jsme odmítli. Koupili jsme tedy v mahazínu něco vodky a něco k zakousnutí a ožrali jsme se v parku. Potom jsme se pravděpodobně v metru bavili s nějakým anglicky hovořícím člověkem, který tvrdil že je američan nebo australan nebo čertví co. K. se v baru na Družby Narodiv málem porval, já sem se tam poblil a pak jsem si do hotelu na Kikvidze 39 stopnul Samaru za sedm hřiven. Asi jsem toho chlapa strašlivě přeplatil, protože mi otevřel dveře a děkoval až do aleluja. Na patře jsem se ještě snažil společensky konverzovat s madame děžurnou, aby si snad nemyslela že jsem nějaký ožralý prase.

Odvezení auta na parkoviště, Pečorská lavra, nocleh u Ivana.

Ráno bylo příšerný. Smrtící kombinace horilky “Cholodnyj jar” a několika černihivskejh (piv) ze včerejšího večera vybírala si nemilosrdně svoji daň, a navíc mě vzbudila Anna Pavlivna, že se mám telefon. Telefon!! Kdo by mě proboha hledal a taky našel v kyjevský ubytovně pro Ukrajince? Byl to hlídač z přízemí, který údajně hlídal můj vůz a chtěl za to zaplatit dvacet hřiven. Dobytek jeden. Den a noc na hlídaným parkovišti na Družby Narodiv stálo sedum. Takže jsem to tam odvezl, provedli jsme check-out z ubytovacího zařízení, protože jsme se včerejšího večera s domorodci dohodli, že zůstaneme jednu noc u nich v kvartíre.

Po denní dávce kvasu na rozjetí (tentokrát ne z mobilní cisterny, nýbrž ze statického prodejního zařízení) jsme se rozhodli vyšplhat k místní soše svobody na kopci nad západním břehem Dněpru, která se nazývá Rodina-Mať. Měří to asi čtyřicet metrů na výšku a v podstavci se nachází muzej zaměřený na Velkou Vlasteneckou Válku. Betonové prostranství je ozdobeno socialisticko-realistickými sousošími znázorňujícími bojové výjevy z druhé světové v nadživotní velikosti – někteří kamenní rudoarmějci metají ruční granáty, zatínají pěsti, tváří se velice odhodlaně, tyčí flinty s bodákama, je tam i zraněný hrdina podpíraný ošetřovatelkou, oba též s odhodlaným výrazem...další sousoší představují mimo vojsko i prostý lid. V areálu je ale kromě tohoto umění i open-air expozice toho nejlepšího ze sovětské vojenské techniky, včetně nosiče jaderných hlavic a samochodného odpalovacího zařízení.

Nedaleko se nachází komplex církevních staveb Pečorská lavra. Při cestě k němu bylo nám spatřiti nějakou námořnickou svatbu – mezi svatebčany se pohybovalo několik desítek nalitých chlapíků v pochodovém útvaru, oděných v námořnické uniformy. Že by nějaká armádní verze loučení se svobodou?

Před lavrou S. nasral popa, kterej vybíral do kasičky. S. ho vyfotografoval, ale nějak se neměl k tomu přispět mincemi, takže světec začal držkovat. Naopak S. pravděpodobně přispěl cikánské žebračce, která jej vytrvale pronásledovala asi kilometr a podobně jako baby-jablkářky vytušila snadný zdroj příjmů.

K večeru jsme se odebrali na Majdan Nezaležnosti. Objevil jsem, že v samém centru města prodávají siharety Camel za 2,90! Nejlacinější v Kyjevě. V podzemí na náměstí nachází se hypermoderní nákupní centrum Globus, co vypadá úplně stejně jako pražskej Myslbek. Navíc tam je na výběr ze spousty fast-foodových občerstvoven, kromě provařenejch Mekdonaldů a KFC se na UA nachází i řetězce Rostik’s nebo Ukrajinska kuchňa – Švidko ta smačno, které se od dříve zmíněných liší jen nabídkou (U Швiдка nabízené Ukrajinske meňu za 8 hřiven zahrnuje osm pelmeňů v plastikové vaničce, strouhané zelí v plastikové misce a syntetický kvas v plastovém kelímku. Všechno se sežere plastovou vidličkou, mimochodem) a barevným designem tabulí s ceníky.

Na Majdaně taky vysedávají ukrajinští aktivisté protestující proti rusifikaci města a země. Dávám se do řeči s madame, která sedí u tabule obviňující kyjevského starostu Omelčenka z potlačování ukrajinského elementu. Kupuju si u ní žlutomodrý prapor za dvě hřivny, nabízí mi, že má ještě polskou vlajku. Vůbec si všichni myslí, že jsme z Polšče.

Po večeři byl sraz s Ivanem a Mírou, u nichž jsme plánovali strávit dnešní večer a noc. Dohodli jsme se že já s Ivanem přesuneme auto na jejich sídliště, zatímco zbytek společnosti využije MHD. Při cestě jsme trochu zakufrovali, takže jsem zase chvíli plaval v pekelným kyjevským provozu. Navíc jsme ztratili zapalovač. Zažihalky jsme kupovali třikrát denně, a stejně se nějak divně ztrácely. V Kyjevě se to ale dělá tak, že stačí zastavit u chodníku a na nejbližšího chodce zahalekat: “móžno padkuriť?”, dotyčný přistoupí a zapálí.

P. tvrdí, že český výraz: “Dobrý den, byl byste prosím tak laskav a dal mi jednu cigaretu? Děkuji pěkně.” se ukrajinsky řekne “Daj siharetu”, případně “Davaj pakuriť”.

Ivanův byt i dům je zajímavou ukázkou designu interiérů. Mimo jiné. V zásadě se ten panelák nijak zvlášť neliší od českých paneláků, jenom je o třídu níž. To se projevuje hlavně v detailech – například vchodové dveře do komunálky nejdou zamykat a zajišťují se kusem složeného papundeklu zasunutého do mezery mezi dveřma a futrem. V koupelně nejde zastavit tekoucí voda, hajzl se chová úplně stejně. V bytě bydlí ještě dvojice Roman & Sveta, u nichž lituji, že jsem kdy měl tu příležitost je poznat, a bratranec Dima. Začali jsme chlastat vodky. Cholodnyj jar, Staroruska horilka, Ekstra, Sobornaja a mnohé další. Staryj druže. Ďáďa Váňa. Fujtajxl. Pak jsme se šli vykoupat do nějakého jezírka nebo rybníku nebo dokonce to snad byl požární rezervoár. No naštěstí byla tma. Pak jsme na rynku u podivné stařeny koupili další lacinou vodku (“na rynku, tam dešóvo, tam ne darahó”) a pokračovali v kalbě. Vytuhnul jsem ani nevím jak, prej sem se i poblil.

Debil Bočarov mi zrušil auto – bouračka, řešení, nocleh v hotelu.

--- tadyto zveřejnim, až bude to auto opravený a až to bude vyřešený s pojišťovnou, protože se vždycky naseru když si na to vzpomenu ---

Ambasáda, zkoumání co dělat, večer chlastání – pop, blití do koše.

Byl čas dostavit se na včera domluvenou schůzku s radou velvyslanectví. Konzulární případ Jáchim. Konzul je velice ochotný, daroval mi fotokopii vybraných partií ukrajinského správního řádu a českého zákona o pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Jinak mě ovšem moc nepotěšil. Vyprávěl o tom, že jestli to auto nejezdí, tak bych se měl zkusit pozeptat českých tiráku co jedou domů bez nákladu, taky že na tlumočníka mám sice nárok, ale organizačně to není ani ambasáda schopná zajistit, policie už vůbec ne, a že v případě nevyřešených přestupků nebo nedej Bože trestných činů si mě ukrajinská policie může vyžádat i v ČR a budu eskortován k ukrajinskému soudu. Vracíme se do hotelu a platíme další den. Matka děžurná lomí rukama, jestli malčiški zase přijdou pjanyje, a proč se vracíme. Když slyší o havárii, lomí rukama ještě víc.

Nemáme v hotelu hajzlpapír. Seru a jako pravej rusák si vytírám řiť cárama natrhanejma z tiskoviny “Argumenty i fakty v Ukrajině”. Předtím si na hajzlu ty noviny čtu, je tam článek od novináře, který se převlékl za dopravního policistu a tak zkoumal úroveň korupce v zemi. Soudě podle toho článku, řidiči podávají policajtům peníze současně s doklady, aniž by čekali než milicionář najde problém.

Večer nakupujeme zásobu vodky a siharet Vatra Premium, protože “Vatra – ce klas!”, jak tvrdí billboardy, a jdeme na Majdan. Tam nějaká skupina asi padesáti důchodců drsně paří – děda s harmonikou udává tempo a baby tančí chorovody a zpívají něco s melodií “Váňo Váňo Ivánku, nikam už nepospíchej”. Sedíme na schodech a pijeme vodku. Přijdou dva policajti a ptají se co to pijeme, a potom nás upozorňujou na to, že je zakázáno pít na veřejném prostranství tvrdý alkohol. Naštěstí se přestupek obejde jenom s napomenutím a kontrolou dokladů.

Začínáme bejt pěkně nalitý. Mám pocit, že družně komunikujeme se spoustou lidí, všem dělám šrouby do hlavy, že jdu zejtra k soudu. Jednovokej chlap v kostýmu popa žebrá prachy, v opilecké euforii mu vysypávám do měšce peněženku a ten člověk mi žehná. Podnapilá slečna se domnívá, že jsme z Polska, jako ostatně skoro všichni ostatní. Dědek co prodává cigarety nám střelí americký Marlbora skoro za pět hřiven. Poblil jsem se do odpadkového koše. P. a K. se vydávají močit mezi dřeviny, ale při cestě zpět je odchytí naši dva známí policisté a tentokrát se to bez pokuty neobejde.

Při cestě do hotelu si stopnu nějakýho týpka, se kterým celou cestu konverzuju o jeho vozu a o tom, jaký trest mě stihne zítra u soudu.

Cesta na HAI do Svjatošinu, řešení, placení štráfu, odvlečení vozu k Igorovi, síťový graf.

Probouzím se zase s kocovinou. Z recepce si necháme volat taxík, přijede úplně vožralej chlap, visí mu z huby čvaňho a očima se drží bílé čáry na silnici. Někde cestou píchne, takže ho opouštíme a stopujeme. Černý taxikář zneužívá mé časové tísně a nabízí odvoz za třicet hřiven. Snažím se, abych se v devět dostavil do kanceláře na svjatošinské DAIce, ale tam mě nikdo nečeká a asi dvě hodiny se mi nikdo nevěnuje. Občas se mě nějaký policista zeptá, co chci. Když mu říkám, že tu čekám na soud, odpovídá, že soud tady není. Tak mu ukazuju, že támhle náčelník mi v sobotu řek, že tady má bejt v pondělí soud, pokývá hlavou a vezme mě nahoru do kanceláře. P. mi podává ruku a v dlani mi nenápadně předává 50 €, jako že to asi budu potřebovat při vyšetřování. Policajt hledá v papírech na stole můj spis, najde prd, a zase čekám. Asi hodinu potom přijede poškozenej mafián s kumpánem, podává mi ruku a konverzujeme. Opět ho ujišťuju, že zelená karta na Ukrajině doopravdy platí.

Furt čekáme. Nakonec vlezu do kanceláře Mr. Horobce, který se snaží komunikovat s pojišťovnou. Pojišťovna chce kopii zelené karty, nikoli “orihinál”, takže mě mafiánův kumpán nakládá i s batohama z Žigula do svého černého Land Cruiseru a jedeme přes celej Kyjev do hotelu pro další dokumenty. Po návratu jsou všichni strašně v pohodě, protože se dozvěděli, že pojišťovna všechno zaplatí. Žertují se mnou a ptají se, působí-li v Čechiji také ukrajinská mafie.

Teď tedy proběhne řízení se mnou. Z důvodů usnadnění průběhu vyšetřování nehody jsem se pravděpodobně přiznal ke spáchání nějakého dopravního přestupku, vyšetřovatel se mě ptá, chci-li platit pokutu 40 hřiven nebo 68. Vybírám si nižší číslo a dostávám příkaz k úhradě a instrukce, že se mám odebrat do nejbližší banky a tam poukázat na účet ministerstva vnitra patřičnou sumu. Nejbližší banka má v pondělí zavřeno, takže jedeme s Mírou skrz zanedbané sídliště do peněžního ústavu, který vypadá jako venkovská pošta u nás někdy v šedesátých letech – bába za sklem u dřevěnýho pultu, má tam propisovačku a razítko.

Vrátím se zpět a vyžaduju nějaký dokument o nehodě, abych mohl odjet ze země. Vyšetřovatel píše bumagu, prý jí mám dát podepsat načálniku Morozovi. Dostávám nazpátek svoje doklady, policisté se se mnou obřadně loučí, potřásáme si pravicemi, dozvídám se že několik pánů bylo v ČSSR v rámci vojenské služby. Čekám jenom, než přijede Moroz se svojí černou audinou. Jeho kancelář je samostatný zámeček v areálu policejní stanice, má kožené dveře a zlatou ceduli na nich. Na mahagonovým stole vykresluje signaturu na mojí bumagu, a žertuje, že člověk by měl v silničním provozu dávat bacha.

Konečně je všechno vyřešeno a přemýšlíme co s vozem. Míra s Ivanem se ptají na parkovišti, kde jsme Žígo včera nechali, doporučují nám nějakého správkaře někde v prdeli. Bereme si šílenýho taxikáře v černým passatu, kterýmu nefunguje skoro nic. Taxikář vypadá trochu jako John Lennon v půli šedesátých let, kdyby mu vypadaly zuby. Při rychlosti asi 120 za hodinu (to odhaduju, protože mu nefungoval taky ani tachometr) si zkouší při otevřeným okně zapálit cigáro a nejde mu to. Vypadá jako naspídovanej. Pak se pokouší za jízdy opravit spínač klaksonu na volantu, jenže mu přitom zhasne ten pracně zapálenej vajgl. Lítáme s ním po všech čertech mezi nějakejma autoopravářema, co úřadujou ve stodolách outside of city limits a vymlácení našeho žíga by jim trvalo tejden. Též tvrdí, že lanžerón sohnutyj a že to bude óčeň darahó napravíť. Nejbližší opravna je umístěná v garážovém komplexu, u vchodu říkají, že v čísle 361, tam je cedule že v čísle 110. Tam spí chlap v rozebraný Felicii, Míra s ním jedná. Nakonec se tam od taxikáře nechám dotáhnout za člověkem jménem Igor a tam vůz nechávám, ať si s tím dělaj co chtěj. Okamžitě se do toho pouštějí, z okolostojících aut se začínají vyhrabávat mechanici co tam doteďka chrápali a pracují na voze.

Večer se P. pokouší z hlavy vycucat zbytky znalostí o project managementu a kreslí síťový graf a rozhodovací tabulky, abychom přišli na to co dělat. Jako nejschůdnější řešení se jeví splácat auto jakžtakž dohromady a zkusit pokračovat v cestě. Pravděpodobně jsme zaa večer vyhulili několik krabiček Vater a asi taky vychlastali nějakou tu vodku. Ty večery mi začínají splývat.

Zkoumání odhlášení u Horobce, oprava vozu – lítání po ryncích. První policajt.

Vydáváme se řešit administrativní záležitosti. Zkoumáme, co je třeba udělat, aby člověk mohl vycestovat z Ukrajiny bez automobilu, ve kterém tam přijel – není to tak snadné a je třeba využít služeb právníka. Tím je kancelář “Juridični dopomohy a avotekspertizy”, vedená panem Horobcem. Na formulářích, které dopravní policie vydává účastníkům dopravních nehod, jsou natištěné kontaktní informace na tuto organizaci spolu s poznámkou, že hledá-li nešťastný účastník právní pomoc a úřední odhad škody, nalezne je právě tam. Autor mojí drahocenné bumagy podepsané podplukovníkem milice I.A. Morozem se jen tak na okraj jmenuje též Horobec. Že by přízeň?

Kancelář se nachází na ulici Kikvidze 17, v areálu autoservisů, autobazarů a prodejen nových vozů, a hledáme jí asi hodinu. Pan právník je naším příchodem potěšen a s mým případem se patrně už seznámil, protože nadšeně pokřikuje “rybjáta z Čéchiji” a z hromady papírů na stole vyhrabává fotokopie mojí zelené karty a papírů, které milice vystavila nebožákům smeteným mojí Sěmjorkou. Jsem tam jako žalovaná strana. Chlap furt někam telefonuje, nakonec z něj vypadává, že automobil musí být nepojízdný, on jej vyfotografuje a vystaví mi znalecký posudek, že oprava vozu by stála více než činí jeho hodnota. Za služby si naúčtuje maximálně 250 rublů, ale musíme se ještě informovat na celnici o případných dalších formalitách. Potěš Pámbů.

Zkoušíme se ještě informovat v přilehlých autoservisech, zda by se na vozidlo nemohli podívat, ale ztrácíme zájem, když majstr naznačuje, že cenová úroveň u něj se výrazně liší od STO v garážích u městského okruhu.

Bereme tágo a jedeme se teda podívat, co spáchal Igor & his boys v garážích. Taxikář s Volhou 3120 jede dokonce s taxametrem. Volha mele z posledního, driver občas hrabe do pojistkové skříně na palubní desce a vytahává/zastrkuje tam pojistky. Zapíná tím asi blinkry nebo brzdový světla, čertví. Na palubce mu taky furt svítí dobíjení a mazání, ale nevěnuje tomu pozornost. Je trochu problém najít ten garážový komplex, kam jsme včera odvlekli žígo, ale taxikář se ochotně vysílačkou spojuje s centrálou a společně místo nacházíme. Zaplatíme stovkou, chlap vystoupí, odhrne koberec v kufru auta a rozmění si. Asi prevence proti přepadení.

Tak schválně co s tím spáchali: auto vypadá líp. Teda – přitáhli jsme tam vůz se zmuchlanym čumákem, teď to nějakym heverem roztáhli, že se ty plechy přibližně vrátily do původního postavení. Furt to ale vypadá strašlivě. Okamžitě se ale rozhodujeme, že tohle už asi jako nepojízdný neprojde ani podle avtoeksperta Horobce.

S majstrem Igorem přemýšlíme, co dělat – rozhodneme se pořídit nové čelní sklo místo původního rozmláceného a zakoupíme reflektor. Opraváři tvrdí, že bude nutné pořídit i chladič, kterej se nárazem nalisoval mezi motor a přední čelo a přitom se ještě zkroutil do vrtule. Novej stojí 360 hřiven, asi dva tisíce korun, to je trochu moc snad i u nás...takže to zkoušejí na kompresoru a zjišťujou že neteče. Jedeme na tržiště a hledáme přední vokno, ze 110 se usmlouvá na 95, a po chvilce váhání nakupujeme u jiného prodejce to světlo, taky asi za kilo. Na místě zjišťujeme, že reflektor pro sovětský trh se liší od PALáckého, nejde narvat do díry po původním světle a navíc má jiný konektor. Takže nakonec Vóva bere metrový páčidlo a upravuje plechařinu, světlo tam nakonec natluče, ale když to zapojí, tak vidíme barevnou hudbu – buď svítí jedno dálkový a jedna parkovačka, nebo potkávačka na druhý straně s parkovačkou, nebo nějaká jiná kombinace. Kromě toho občas zůstává viset zapnutá světelná houkačka, takže je to pak stejně zapojený blbě.

S. a K. odjíždějí někam do města, zůstáváme s P. u auta a pozorujeme opravy. Mechanikům už otrnulo a začínají si otevřeně dělat prdel, jako jestli budeme to auto ukazovat za peníze, a že takhle se nejezdí ani na Ukrajině. Kapotu vyrovnávají dvacetikilovou palicí, Vova přitom málem spadne do montážní jámy, ale furt se tlemí jako magor. Jakž takž vyrovnanou kapotu napasuje na auto a uchytí jedním šroubem a kusem drátu. S podivem pak zjišťuje, že při odjištění zevnitř ta kapota vyskočí a jde otevřít. Nakonec ještě jedeme přes silnici na jiný tržiště, kde kupujeme vrtulku k větráku od chladiče – při srážce odešel elektrickej větrák, takže servismani montují vrtuli napevno na hřídel vodní pumpy.

Auto je teda provozuschopné, ale vypadá strašlivě – zmuchlaný předek, světla svítí do bodu umístěného asi tři metry nad silnicí, deset metrů před a dva metry napravo od přímky vedené středem vozu, nárazník je ohnutý jako radlice a vůbec to vypadá jako kdyby pod autem bouchl granát. Za karosářské práce, výměnu reflektoru, skla a za použitý akumulátor platíme dohromady snad přiměřených pětapadesát dolarů.

Vydáváme se ze Svjatošinu k hotelu na ulici Kikvidze. Kyjevem bez mapy projíždíme asi dvě hodiny, ptáme se neustále kolemjdoucích a jednou chceme taky vzít rito, jenže stopující potenciální klient chtěl jet někam úplně do hajzlu a tak ho neberem. Auto vzbuzuje docela pozornost, řidiči gestikulují, a procházíme první policejní kontrolou. P. mi před jednáním s policajtem přeje hodně štěstí, poliš si ale jenom přečte bumagu od Moroze a nechce už vidět ani můj techničák a řidičák.

Auto je teda připravené k další cestě. Večer dochlastáváme zásoby, zejména mešní víno Kahor, a dokuřujeme nehořlavý Marlbora od dědka z Chreščatyku.

Poslední progulka po Kyjevě, odjezd směrem JV – Čerkassy atd, nocleh u Aleksandrivky.

Konečně můžeme vypadnout z Kyjeva. Ještě se chceme rozloučit s Ivanem a Mírou, jenže je nemůžem najít. Tak strávíme ještě dopoledne v centru města v rychlém občerstvení Švidko ta smačno, u stánku sousedícího s Ivanovým necháváme dopis na rozloučenou a pak už konečně vyrážíme.

Za Kyjevem další policejní hlídka. Řídí K., já vystupuju a podávám milicjoněrům svoje dokumenty. Důležitě to proštudujou a pouští nás dál. K. jede možná až moc rychle, nabádáme ho k volnější jízdě, za chvíli nás staví další policajt kvůli rychlosti. Toho ten zbořenej čumák moc nezajímá, hlavně ho zajímá 85 km/h naměřenejch v obci. Chce vidět všechny možný papíry, celní deklaraci a vyhrožuje přestupkovým soudem. Nakonec to spraví příspěvek ve výši 100 hřiven, oproti kterému milicionář vystaví rádoby stvrzenku – vypadá to jako útržek z nějakého přestupkového řádu tištěného na novinovém papíře.

Dál je cesta v pohodě, silnice kvalitní, akorát nás staví všechny DAIky a všichni poliši. Naštěstí se spokojují s papírem od Moroze. Večer se nažereme šašliků v pohostinství u silnice – prodává je podnapilý muž, který nám pak prodá i vymraženou flašku Cholodného Jaru. Ta flaška má tak dvacet stupňů pod nulou, nedá se ani držet v ruce, a stojí nejdřív hříšnejch 12 hřiven. Usmlouváme to na 10, a stejně je to moc vzhledem k tomu že lihovar odpovědný za produkci se nachází asi dva kilometry od stánku. K. a P. se v autě vožerou, a večer hledáme nocleh. Na tábořiště přijde toulavej psík, K. spí na střeše auta, asi aby ho pes nesežral.

Kolem Záporoží, skrz různé prdele. Zmrdi fízlové. Dojeli jsme na Krym – nocleh za Sovětskem.

Celý den na cestě po příšernejch okreskách, protože to bereme zkratkou. Akorát nás pořád staví policajti, zatím se všichni spokojují s bumagou, až na jednu dvojku ve VAZu 2106, kteří kvůli se nám dokonce otáčejí z původního směru své cesty. Dělají děsný problémy – tvrdí, že datum vydání na mém OTP je datum, k němuž skončila platnost průkazu, zkoumají pasy všech členů posádky, študujou celní deklaraci a nakonec si vymyslí, že mi chybí dokument z ťamóžně, a že pojedeme do Dněpropetrovsku na vnitrostátní celnici, kde budu platit štráf. No nakonec se dohodneme na třiceti dolarech, jsou pěkně drahý. A ještě si se mnou potřásli pravicí.

K tomu všemu dochází benzín. Z nouze tam leju 78-oktanovou šťávu do náklaďáků Zil, chudák Žígo a jeho ventily. Jsou slyšet asi jako šicí stroj.

Záporoží vypadá jako velice milé město, malebné, útesy na obou březích Děda Dněpra, akorát že se v něm strašně snadno zabloudí. Ale nakonec stejně najdeme hlavní silnici, po níž se šine proud ruských a běloruských rodin, jedoucích atdycháť na Krym.

Za tmy vjíždíme na území autonomní republiky Krym. Poliš na DAIce si baterkou posvítí na zbořenej čumák a bodře praví něco v tom smyslu, že “v tomhle rybjáta z Čéchiji jezdí na Ukrajinu”. A srdečně se tomu směje, ani nechce vidět bumagu.

Po dlouhým hledání a průjezdem města Sovětsk uléháme u silnice v nějakym sadu. V noci se přííšerně rozechčije, probouzím se ve svým stanu úplně mokrej ve tři ráno.

Cesta přes Feodosii, Sudak (potopa), na Bilohirsk, odkud nás vrátil ten aktivní poliš, a do Simferopolu, kde nám Uzbek doporučil gostinicu Ukrajina. Chlastačka, noc v Ukrajině.

Ráno pokračujeme do Fedosie a po pobřeží přes Sudak. Tam je nějaká strašná zácpa (dopravní), protože se nějakej potůček vylil z břehů a na státní silnici je teď brod asi padesát metrů dlouhej a půl metru hlubokej. Hned za ním jsou fízlové, mají o nás zase zájem.

Pobřeží vypadá divně. Je plný lidí a stanů a všeho možnýho, a moře je hnědý kvůli hlíně splavené z kopců. Jinak to vypadá nemlich stejně jako dalmátské pobřeží Jadranu. Rozhodujeme se navštívit nejdříve Simferopol, opouštíme pobřežní komunikaci a jedeme strašlivejma vesnicema po strašlivejch silnicích. Za jednou z vesnic nás stopne policista. Nejdou mu u auta otvírat dveře zevnitř – stáhne si okno, vystrčí z něj ruku a otevře si. Tohodle čerta ale nezajímá zbořený auto, spíš naše pasy. Sebere je a poručí nám jet za ním zpět do vesnice. Tam na policejní stanici telefonuje do Užhorodu, jestli jsme opravdu byli vpuštěni do země a něco řeší. Nakonec se uklidní, vyžádá si mapu a sdělí nám, že po zvolené cestě nelze projet kvůli sesuvům půdy a záplavám.

Takže jedeme do Simferopolu. Na cestě je příšerně fízlů, snad každejch sto metrů, a každej nás staví. Strašlivě to zpomaluje cestu. Nakonec dorazíme do něčeho jako centrum města, Simferopolu. U stánku s pirožkama je komunikativní člověk, který vypráví o svém životě v Taškentu, o českém výrobci bot CEBO a o všem možném. Též doporučí nocovati v Gastinici Ukrajina, pět dolarů za noc. Taky mele o tom, že v Jevpatorii je děšóvo, a vřele nám doporučuje návštěvu té obce. A zase se zmiňuje o gastinici Ukrajina. Rozhodujeme se ubytovat se tam, jdu pro auto, a na kilometrový cestě mě policajti zastavujou asi třikrát.

Večer se kalí. K. se pokouší klofnout ňáký kosti, ale ty se někam vypaří. Zase si toho moc nepamatuju, možná jsme se s někým zase bavili a vožrali se, ale ráno mi bylo strašlivě blbě. Ty jejich piva, to je fakt jedovatý.

Cesta na jih do Sevastopole, přes Bachčisaraj (Uspenský klášter, Čufut-Kale), večer Sevastopol, nocleh někde u toho opuštěnýho JZD (předtím silniční kontrola).

Vymotat se ze Simferopolu je taky docela job. Trvá to přes hodinu, a nakonec se dostaneme na výpadovku na Sevastopol. Cestou jsou jedny z četných pamětihodností Kryma – Bachčisaraj se slavnou fontánou, Chánovým palácem, Uspenský klášter ve skále a skalní městečko Čufut-Kale.

Vjíždíme do Bachčisaraje. Chvíli hledáme, kde je nějaké centrum, kde se soustřeďují četní turisté navštěvující místo. Jede se několik kilometrů po uličce široké asi metr a půl, většinou mezi obytnými domky a místy mezi skalisky. Chánův palác vypadá jako zašlá zemědělská usedlost a navíc se u něj nedá zastavit, takže pokračujeme dál na nechutný parkoviště pod Uspenským klášterem.

Tam se nás ujímá fousatej maník co vypadá jako pop v civilu. Strašně se zajímá o zbořenýho Žigulíka, a slibuje že sjedná opravu. Vypadá to zajímavě, akorát že by to zvládli splácat tak za čtrnáct dní a eště bych si musel sám sehnat plechařinu. Takže se vydáváme na trek do kopců. Podél pěšiny jsou trhovci, kteří S. vnutili předraženou uzbeckou čepičku a řadu jiných hodnotných suvenýrů. Trhovci prodávají také “zázrak přírody – Adamovo jablko”. To je mě neznámý kulatý plod veliký asi jako pomeranč, má zelenou barvu a vypadá jako složenej z kuliček, jako malina nebo ostružina. V přikládaném návodu je napsáno, že ovoce se má rozdrtit a na pár dní naložit do lihu, a pak se získaným materiálem potírat nemocné části těla. Léčí to prej všechno možný. P. se rozhodl do produktu investovat.

Uspenský klášter je komplex vytesaný ve skalách. Vypadá velice hezky a zrenovovaně, v jedné z cimer probíhá pravoslavná mše a popové před vchodem prodávají svíce, traktáty a vodu v PET lahvích. Též se v objektu nachází studna s nějak zajímavou, asi svatou nebo léčivou vodou. Všichni poutníci si z pramene čepují.

Pokračujeme ve výstupu dál ke skalnímu městečku Čufut-Kale. To je rozložené na stolové hoře, ze které je úžasný výhled do krajiny – několik set metrů široký kaňon, a když se člověk podívá dolů, kouká se seshora na nějaký havrany co krouží nad krajem. Na louce stanují dva páry mládeže, je vidět všude kolem dokola a já potřebuju na malou stranu. Nakonec odhazuji zábrany a močím do údolí.

Po prohlídce skalního města (vstupný asi 4 hřivny za osobu, nebo snad za všechny?) sestupujeme zpět do údolí. Tam se nažereme nějakejch šašliků a jedeme v noci dál do Sevastopolu. To město je taky velice příjemné překvapení, je čisté, upravené, živé, chodci mají na přechodech přednost a cigarety se mohou prodávat jen ve vybraných obchodech s licencí. Pohostinství vypadají velice luxusně, dávám si za čtyři hřívny nějakej krabí salát (pozdějc toho budu litovat, protože dostanu sračku). Někdy v noci se vydáváme hledat nocleh, zastavujou nás zase policajti a nakonec se utáboříme u nějakého opuštěného zemědělského zařízení.

Cesta na Jaltu, zůstali jsme v Hurzufu – první noc se stíhou, že nás vobrali.

Ráno se probudim a mám pekelnou sračku ze svěcený vody, nebo spíš z krabího koktejlu. Sežral jsem plato přípravku “Imodium”, ale nepomohlo to nijak rychle. Vydáváme se po pobřeží do Jalty. Policajti stojej na každým kilometru, všichni mají zájem o můj pošramocený vůz, už mě to vážně sere, protože se akorát pohybujeme přískokama vod fízla k fízlovi. V příšerný zácpě se nějak dostrkáme na platnoju stojánku docela blízko korza na nábřeží a vydáváme se prozkoumávat Jaltu.

Ta je taky docela zajímavá. Plno lidí a hlavně pláže plné mladých rekreantek z Ruska a Ukrajiny, prodejci různých pochoutek vytahovaných z moře a MekDonald. P. zakupuje něco jako smažené papriky plněné neznámou hmotou z mořských živočichů, celý to je zalitý olejem že se mi bouří žlučník jen se na to podívám, potom na špejli napíchnutý a vyuzený maso ze škeblí nebo z čeho, a jako zlatý hřeb krevety a raci, těžko říct jestli upravovaný...nakonec ty věci žeru taky, jsou velice chutné, ale asi přispějí k té mojí sračce.

Na promenádě je stan s počítačema s internetem, akorát že tam desetiletý spratkové pařej gamesu Kozáci. Zprávy z domova se zmiňují o záplavách a vypadá to docela vážně. Moje sračka se projevuje – běhám k MekDonaldu, do nějakejch tureckejch hajzlů v parčíku za promenádou, nakonec se ještě musím z parkoviště vrátit zpátky k Mekovi, kde jsou hajzly uzavřeny z technických důvodů...fujtajbl. Opouštím Jaltu s bouří v zažívacím ústrojí a míříme po pobřeží na východ. Všude podél silnice sedí domorodci a nabízejí žiljo u morja, neboli ubytování. Rozhodujeme se využít jejich služeb a zastavujeme u maníka se žigulem a s cedulí s nápisem žiljo. Vyjednáváme dvě noci pro čtyři lidi za padesát dolarů, což je na místní poměry asi dost, ale hluboko pod stropem, který jsme si před jednáním stanovili. Bydlení vypadá docela slušně, a je tam k tomu eště evropskej hajzl a sprcha. Bába majitelka se navíc chlubí, že na rozdíl od dolní části městečka u ní teče voda z kohoutku pořád. Když se ubytujeme, maník-zprostředkovatel se ukáže a chce dalších pět babek provizi. Asi šokováni jeho drzostí mu bez keců doplácíme.

V domě je ubytováno ještě několik lidí, asi to bude jedna velká rodina...je tam i několik mladíků, s nimiž večer jdeme zkoumat místní společenský život. Nejzajímavější je člověk jménem Andrej, co vypadá jako uprchlej vězeň, mluví nějakým podivným dialektem a strašlivě rychle, a navíc je asi už nalitej. Člověk to těžko pozná.

Bereme dva taxíky, co nás mají odvézt na místní diskotéku. Před cestou se dohodneme na pěti hřivnách, ale na konci cesty platíme patnáct. Vypadá to, že nás chtějí voškubat. Andrej furt mele, že budou děvočky a že se s nima bude žuchať. Taky nás furt přesvědčuje, ať koupíme další vodku, kterou vzápětí odnáší vychladit. Nálada je taková trochu paranoidní, takže se snažíme neožrat se do němoty. V průběhu večera se ale mládež úplně vytratí, asi když zjistí že z nás nic moc nevyrazí, a mě popadne stíha, protože já kretén jsem na ubikaci nechal veškeré své doklady, klíče od auta a prachy vyjma pasu a hrsti drobných hřiven, a neznáme cestu zpět. Už vidím, jak mi kriminálník Andrej prolejzá baťoh, zatímco my se pokoušíme najít ten zasranej barák. Nakonec jedeme zpět taxíkem za deset hřiven, dům jsme našli a naštěstí je všechno v pořádku.

Válení se na pláži, další noc v Hurzufu – třicet lidí v baráku a sprcha integrovaná s hajzlem.

Druhý den v domě: vynořují se další postavy, které tam asi taky bydlí. Bude to tak třicet lidí. Přestávám se v nich orientovat, navíc mládež ze včerejšího večera se nám důsledně vyhýbá.

Vydáváme se teda strávit aspoň jeden den na pláži. Je tam všude nechutně plno. K večeru mě zase chytá běhavka, takže několikrát navštěvuji nejodpornější toalety, jaké jsem ve svém životě viděl – je to betonový útvar o rozměrech 3x4x2 metry s dveřma, vevnitř jsou tři kóje s tureckejma hajzlama, bez dveří, a naproti nim asfaltovaná stěna na chcaní. Je tam tma, smrad a asi centimetrová vrstva hoven. Bába u vchodu vybírá drobný za vstup. Jéééžiš, to bylo peklo. Když tam letim asi popátý, bába se chechtá a křičí “begom begom” nebo něco podobnýho. Večer jdou pánové chlastat, já zůstávám na ubikaci se svým průjmem.

Jalta, potom odjezd nahoru na náhorní plošinu – koně, šašliky, nocleh. Nezapomenout na vodopád Učan-Su. Butylalkohol.

Opouštíme Hurzuf a vydáváme se po pobřeží zpět na Jaltu. Zase několik zastavení u dopravních policistů, v Jaltě na korzu objevujeme nějakej hrací automat s popisky v českém jazyce...počasí začíná nějak divočit – u mola uvázaný turecký trajekt s sebou hází tři metry nahoru a dolů, nad mořem zlověstná černá mračna naznačují, že se rozpoutá peklo...Zkoušíme se ještě koukat na českej internet, ale skoro nic nefunguje nebo je to hnusně pomalý.

Vydáváme se z Jalty a hledáme “vodopád Učan-Su, nejvyšší vodopád na eurasijském kontinentu” nebo podobným přívlastkem ozdobený div přírody. Nakonec ho teda najdeme – na fotografii v průvodci je zobrazenej bouřící proud vody padající z mocného skaliska, strhává s sebou neupevněné kamení do propasti, přímo do tlamy pekelné, a davy poutníků sledují řádění živlu s posvátnou úctou. Ve skutečnosti je to nepatrný čůrek vody, asi jako když netěsní vodovod. Kdybych za tohle zaplatil dole v Jaltě nějaké cestovní kanceláři organizující výlety k pamětihodnostem, asi bych jim po návratu vymlátil kancelář železnou tyčí.

Cesta pokračuje serpentýnama nahoru, nejdřív lesem a potom pásmem kosodřeviny na horu Aj-Petri, nebo spíš na náhorní plošinu vedle ní. Na plošině to žije – trhovkyně nabízí šašliky, že prý si je teď máme objednat, pak můžeme dvacet minut guljáť na vyhlídce a kolem památníku padlým hrdinům, a potom se vrátit k hotovým pokrmům.

Vyhlídka z vršku je vážně úžasná – zalesněný svahy nad bílým pobřežím, moře tmavěmodrý a světle modrá obloha, je vidět snad celý jižní pobřeží poloostrova. Akorát že je tam silnej vítr co zhasíná ciharety zn. Vatra. Sežereme šašliky a pánové objevují muže nabízejícího vyjížďky na koních. Takže obětujeme hříšných několik desítek hřiven za hodinu na koňském hřbetě. Ta moje mrcha je strašně obtížně zkrotitelná, pořád chce běhat a jmenuje se Kozák.

Po návratu chceme koupit nějakej chlast na večer a najít flek na přespání někde na náhorní plošině. Vydáváme se k trhovcům, kteří se už snaží zavírat krámky a prodat zbytky žrádla z kotlů. Nějakej Armén nabízí šašliky, plov a “armjanskij pěrvyj bľud”, což je taková bramboračka ve který plave kilovej kus masa. Nakonec se mu podaří udat pěrvyj bljud a šašlíky taky, ještě se u něj pokoušíme koupit vodku. Nabízí nechutně drahýho Pervaka, smlouváme a smlouváme, a nakonec se dostaneme na sedum hřiven za butylku. Armén houkne na svýho asi desetiletýho synka a říká mu: “přines tu vodku za SE-DM hřiven, za SE-DM”. Synek pochopí otcovu myšlenku a donese flašku špiritusu s utrženým kolkem a prapodivnou etiketou. Podobně probíhá nákup domácího vína, které vinař nalévá z plastového kanystru. Sdělujeme mu, že chceme laciné víno po kterém se ožereme, chápe a hrabe do Moskviče pro eště zasranější kanystr.

Nacházíme místo pro stan a začínáme kalit. P. říká, že někde slyšel, že methylalkohol chutná velice lahodně, vůbec to nepálí v hubě ani v krku. Naráží na butylku za “se-dum” hřiven, která se na nás zubí. Pijeme jí, a chutná opravdu velice lahodně. Neustále se navzájem ujišťujeme, že přece nemůžou prodávat meťák, to by oslepla celá východní Evropa. Jsem už pěkně nametenej, a pozoruju hvězdy. Zaráží mě, že když se na některou z nich soustředím, za chvíli zmizí. Opilý mozek našeptává: “vidíš, vole, chlastáš jedy a slepneš z toho”, ale závislost na alkoholu, vypěstovaná za tři neděle pobytu na Ukrajině je silnější než pud sebezáchovy. P. se k mému překvapení zmiňuje o tom že řeší stejný problém – domnívá se, že ztrácí zrak v důsledku požití methylalkoholu, protože se zatemňuje hvězdnaté nebe, ale cosi ho nutí pít dále.

Když jsme vypili všechno, už se setmělo úplně.

Cesta přes Bolšoj Kaňon Kryma znova na Sevastopol. Tam chvíli guljáme, pak směrem na Jevpatorii, kde děšóvo. Jevpatorije je ďoura, jedeme pryč, nocujeme někde před Mykolajivem. Devět maníků na motocyklu Ural.

Ráno nás čeká milé překvapení, a sice že jsme ani jeden neoslepli. Dokonce snad ani nikomu není blbě, což je opravdu divné, protože jsme vypili kanystr domácího vína a několik lahví té brutální kořalky. Pokračujeme do vnitrozemí navštívit Bolšoj Kaňon Kryma. Podobné překvapení jako vodopád Učan-Su – jedná se o něco jako Šárecké údolí v Praze, tj. údolíčko, jeho středem protéká bystřina a které jako kaňon vypadá možná tak z letadla. Vymotáváme se z pohoří a projíždíme vesnicemi s názvy jako Železnodorožnoje nebo Tankovoje, pak jedeme zpátky na Sevastopol.

V internet café se dovídáme o záplavách, takže se chvíli kocháme krásami Sevastopole a docházíme k závěru, že bude možná nejlepší se pomalu obracet směrem k domovu. Takže celý den putujeme po nějakých příšerných silničkách směrem k Jevpatorii, kde je podle simferopolského Uzbeka lacino, na cestě jsou vesnice tentokráte se zemědělskými názvy – Tabačne, Vinohradove a podobně.

Jevpatorie je děsná prdel. Všechny ubytovny jsou natřískaný, vcelku nic se tam neděje, na promenádě je v porovnání s ostatními letovisky brajgl a ve městě ještě větší. Na noc se vydáváme z Krymu ven, řídí K. a já s P. se vzadu v žigulovi pomalu ožíráme nějakým lihem. V noci nás staví několik policejních hlídek, na silnici vidíme konvoj nějakého českého cirkusu a nakonec to zapichujem někde mezi Chersonem a Mykolajivem. Chrápeme, a kolem jede skupinka místní mládeže na motocyklu Ural. Na tý motorce se sajdkárou sedí devět týpků, ani nevím jak se tam naskládali. Chvíli konverzujeme, maníci chtějí benzín, ten nedostanou, pak připálit cigára, to s radostí poskytnu, a ptají se jestli s sebou nemáme děvočky. Dostávám zlomyslný nápad sdělit jim, že jedna je ve voze – tam se v deliriu válí P. Nakonec ale maníci mizí na diskotéku nebo čertví kam, a já zase upadám do lihového opojení.

Odessa. Potom cesta ven z Ukrajiny, peklo přes Umaň a Hajsyn. Nocleh v autě na poli, páč sme se vožrali.

Ráno zjišťujeme, že jsme nocovali zase u nějaké celiny, jejíhož konce nedohlédneš. Orá jí jeden traktor, ujede sto verst, zmizí za obzorem a už se neukáže. Teda alespoň po dobu našeho pobytu tam.

Jede se na Odessu. Klasika – fízlové na každým kilometru, silnice slušné, jedeme podél moře a v městě neznámého jména se koupeme na poloprázdné písečné pláži.

Odessa je velice pěkné město. Je tu hotel Zlatá Praha, slavné schody vedoucí z korza do přístavu, živé a čisté a civilizované centrum...v něm je gruzínská restaurace. Jídelní lístek je psán v azbuce, ale gruzínsky. Objednávám si něco jako odžajchuri, P. má (asi) chačakpuri, dále objednáváme čučachvili nebo něco na ten způsob, aniž bychom měli tušení, co dostanem. No nakonec je to všechno nějaký pečený maso s bramborama, jeden z nás má nějakou polívku.

Takže jedeme z Odessy ven. To je možná nejtěžší věc, před jakou jsem byl v životě postaven – najdeme ceduli se šipkou "Kyjev", jenže na dalších křižovatkách už cedule nejsou a jet na těchto rovně neznamená, že se dostaneme z města. Třeba se jede po bulváru, který se tváří jako výpadovka, jenže postupně degeneruje, až se změní v úzkou uličku, co mě dovede na konečnou tramvaje, nebo na tržiště, nebo někam úplně do hajzlu. Nakonec se u pumpy ptáme na cestu do Kyjeva, pumpař evidentně netuší, kudy se lze dostat z města. Jeden a půl hodiny jezdíme a jsme stále v Odesse. Našli jsme výpadovku na Iljičivsk, to je u moldavskejch hranic a podle mapy nevede na území UA žádná cesta, kterou by se dala Odessa z Iljičevska objet. Občas se někde mihne cedule Kyjev, ale je úplně k ničemu, protože na další křižovatce se stejně ztratíme. Začíná navíc brutálně chcát. Leje tak, že to stěrače nestíhaj a kanály na ulicích taky ne, protože se během čtvrt hodiny ulice zaplněj půlmetrem vody. Nakonec jedu po nějakém bulváru za náklaďákem, kterej vjede do metr hluboký louže...tam nechci, takže na poslední chvíli zatáčím někam do kopce k autovokzálu. Tam čekáme než déšť přejde. Vedle nás roste kytka marjány. P. jí chce, ale ostatní nechtěj dostat pět let natvrdo v ukrajinskym kriminále. Déšť ustane, vysvitne slunce a jako zázrakem nacházíme výpadovku na Kyjev.

Další cesta přes den bez problémů, policajti. Podle mapy máme jet na Umaň, tam odbočit na Hajsyn a přes Vinnycju na Lvov. Na Umaň vede hlavní tah Odessa-Kyjev, docela to jde, ale potom je to peklo. Silnice je neznačená, v noci je vidět úplný hovno, navíc s naším zbořeným čumákem a světlama co míří na oblohu. Projíždíme nějakým kolchozem nebo fabrikou nebo čím, potom jedu po něčem co vypadá jako rozestavěná silnice, občas se pověsím za nějakej kamión, kterej se me ale co nejrychlejc snaží zbavit protože ho oslňuju. Nakonec předávám řízení K., a s P. se znova vzadu v žigulovi ožereme kořalkou. Zapichujeme to někde na poli, ale já si to nepamatuju. Probudim se až ráno, prej jsem se šel večer po zastavení vyblejt, vypad jsem z auta a nebyl schopnej vlízt zpátky.

Cesta na Lvov. Brčálník, evropský hajzly, Karpaty, Užgorod. Nocleh u dálnice na poli, úplně v pohodě.

Ráno se probouzíme a pokračujeme k hranicím bez zastavení, teda zastavování pouze policejními kotrolami. Auto příšerně páchne po chlastu, policajti větří k dechu, jestli vodítěl pjanyj nebo ne. Jinak v pohodě, až na jednu podivnou kontrolu v kostýmech celníků.

Prostě u silnice zaparkovanej Wartburg, v něm dřepí chlap v džínácha chlap v nějaký modrý tramvajácký uniformě, a venku je mladík s placatoučepicí co zastavuje auta. Mele něco o silniční kontrole, bere si doklady a dělá problémy. Jdu si sednout do Wartburga, tam je man co chce 51 hřiven za vystavení "talonu ekolohičnoho kotrolu" neboli potvrzení o tom, že mé auto je ekologicky způsobilé jezdit po ukrajinských silnicích. Už jsme oprsklejší, protože nás stavěli opravdický fízlové každej den dvacetkrát. Jenže voni maj všechny moje doklady. Ptám se, proč ten papír nikdo nechtěl vidět, řiká, že budu mít problémy na celnici. Tak se ptám, co kdybych jel jinudy a na celnici dorazil bez jejich papíru. Nakonec se chlap nasere a asertivně opakuje "bráťku, ja tébe havarjů: daj 51 hríveň". Pak začnou prudit kvůli zbořenýmu autu, melou "havarijna situácia", tak mávám bumagou a říkám, že sám náčelník Moroz schválil moje auto jako způsobilé provozu, a zabírá to. Nakonec ale dostávají 51 hríveň a mě vydávají osvědčení o měření emisí platné 3 měsíce.

Pří další policejní kontrole se ptáme fízla, co to jako má znamenat. Říká s úsměvem něco jako: "No tak vás zkontrolovali, a už vás kontrolovat nebudou...".

Blížíme se střední Evropě – u benzínky mají evropský, nikoli turecký hajzly, a navíc čistý. Jedeme přes Stryj, žereme vynikající kuřecí šašliky, pak Karpaty, kde to vážně vypadá nádherně – zelený kopečky, dřevěný chalupy, koně, dědkové co pasou kozy...k večeru jsme v Užhorodu, takže se jdeme podívat po městě. Večer bivakujem za Užhorodem na poli, občas kolem projede auto, ale nikdo si nás nevšímá. Stali se z nás Ukrajinci. Máme nabouranýho žigula a chlastáme vodku. Jako všichni kolem.

Užhorod – masný trh, hranice, cesta domů.

Ráno jdeme vyhodit poslední prachy. Chceme si koupit pirožky u roztomilé černooké stánkařky, jenže ještě nemá rozpálenou plotnu, takže nejdřív nakupujeme benzín. Pumpař hovoří slušně slovensky, ptá se na bouračku a mám-li potřebné papíry, prej pracoval na celnici. Pak je pohoršen, když slyší P. zevnitř auta nadávat, že jsme vzali moc benzínu a nebude na vodku.

Na vodku ještě je, a taky na laciné ciharety. Pak se jdeme podívat na Rynok. Brutální je masný trh, kde se prodávají nechlazené kusy mrtvých zvířat. Normálně chlap v montérkách vytáhne z kufru Moskviče půlku krávy, odnese ji na zádech k prodavačovi, před ním se to válí celej den na pultě a odkrajuje se z toho pro zákazníky.

Hranice je maso. Nejdřív čekáme, vyplňujeme deklaraci – pusinka celnice nejdřív K. seřve, že to vyplnil nečitelně, druhej pokus schválí. Do deklarace se má vyplnit, kolik hotovosti v cizích měnách občan převáží přes hranici, a pak má peníze ukázat. Smysl činnosti nám uniká – problém nastane jen v případě, kdy člověk nadeklaruje, že vyváží ze země vyšší sumu peněz než má při sobě. A proč by to dělal? No každopádně prvním kolem jsme prošli, a teď nastává sranda. Celnící nás podezírají z pašování narkotik, takže jedu do garáže nad jámu na komplexní prohlídku vozu.

Mám vyndat batohy, manící naběhnou s baterkou do jámy a svítí si na strojní spodek, jiní lezou vevnitř a prohmatávájí tapecíruňk, listujou manuálem k žigulovi, asi jestli nelisuju mezi listy knihy listy trávy, já zatím asistuju při prolejzání batohů. Vzbouřím se až když mám hrabat mezi špinavejma fuseklema nejmenovaného člena výpravy. Celníci se tlemí a melou něco o pinzetě.

Pak najdou pytel s Imodiem na sračku, černým uhlím a Ataralginem. Ptaj se mě, jestli já nebo moji spolucestující užíváme drogy, ukazují na Imodium a hrozí, že to vezmou na analýzu. Šaškujeme tam asi hodinu, ostatní sedí v prostoru celnice, hulej a netuší o mém výslechu. Nakonec mě team hledačů propustí zpět k pusince co řeší celní deklarace, že prej problém.

Problém je v tom, že jsem se podle záznamů na celnici zavázal k tomu, že opustím zemi do 12. srpna. Takže pusinka se zlobí, potom volá do Kyjeva Morozovi jestli je moje bumaga v pořádku, potom se u auta postupně objevuje několik maníků celníků a všichni chtěj vidět číslo karosérie. Kvůli tomu musím neustále odklápět a zase přidrátovávat haubnu, a kazí mi to náladu a je to na mě vidět. A eště příšerně páchnu, myl jsem se naposled asi někdy v Kyjevě, a pusinka mě znechuceně vyhání z tý svý plechový budky. A zase někam volá a neví co si počít s Morozovým papírem.

Čekám. Za mnou ve frontě stojí týpek s českou SPZ, ale je to Ukrajinec. Říká, že jestli jsem měl bouračku, tak že to bude děsnej průser a že si ani nedokážu představit co mě čeká.

Přijde jeden z hledačů narkotik, v pazouře drží moje cédéčko od Rozenbauma a prej jestli mu ho nedám. Normálně si ho vybral v autě. Nakonec mu dám jiný, protože je strašně vlezlej. Snad to aspoň trochu pomůže. Zjišťujeme navíc, že kromě CD taky lohnul asi čtyři zapalovače, diplomaticky se ptám, jestli v autě nějakej zapalovač nenašel, tak nám jeden vrací, ale řekne si vo cigáro.

Pusinka se ozvala, že prej mě teda ze země pustí. Nejspíš se bála Moroze. Poslala mě sehnat černou fixu, a poručila přepsat datum (překrytý úředním razítkem a podpisem celníka při vstupu do země), 12.8. jsem upravil na 12.9. a mohl jsem jet. Padělal jsem úřední doklad před zraky celního orgánu. Pak mi zabavila moje bumagy, že je potřebuje. Drze jsem si řekl o ověřené kopie, tak odběhla do kanclu a za chvíli se vrátila s kopiema. Moroz je bůh. Asi si ten papír nechám zarámovat.

Teď akorát čekáme na pasy. Čekáme asi tři hodiny, občas si někdo přijde zkontrolovat číslo motoru, už doopravdy zuřím, ale nemůžu nic dělat. Celníci furt řikaj ať čekáme a pouští auta co stály za náma. Občas se staví celník co vysomroval cédéčko a povídá si s náma. Mluví trochu slovensky a řiká furt "do piči". Nakonec se dostaví úředník oprávněný odbavit nás, a asi čtyři a půl hodiny po vjezdu do prostoru celnice opouštíme Ukrajinu.

Slováci jsou ale stejný debilové a nutí nás vyložit celej kufr. Nevím co můžou hledat. Co se obyčejně pašuje z Ukrajiny? Ikony, vodka, zbraně, drogy? Pasovej je ale rychlejší než jeho ukrajinský kolega, takže pokračujeme přes SR domů. Jednou mě zastaví policejní hlídka a za prošlou lékárničku mi udělí pokutu 300 Sk. Platím českejma v kurzu1:1 a musím do půlnoci opustit SR.

Na celnici na výjezdu se ptaj, co jsme proboha dělali na Ukrajině a kterej z nás je Ukrajinec. Nevěří a kontrolujou pasy, jenže máme všichni místo narození v Praze.

Někdy po půlnoci přijíždíme do Prahy.